Tehdy řeklas: dej mi ruku
a já tě vezmu s sebou pryč,
na Zéland, či do Tobruku,
nebo až na Waikiki Beach.
Ukážu ti Riviéru
i jak vypadá Anglie
a já na to: vem mě s sebou
do Alexandrie.
Jak to bylo kdysi dávno,
možná o pár tisíc let,
když tu vládl Ptolemaios,
to mi můžeš vyprávět,
staň se osmým divem světa
hned po majáku na Faru
polibkem mě, tam kde stával,
uveď rychle do varu.
Alexandrie,
celý dlouhý den,
je krásou omámen,
ten, kdo tam miluje.
Alexandrie,
tak buď tu pro mě jen,
kéž splní se mi sen,
má Alexandrie.
Zaveď mě až ke knihovně,
neboť dávno jsem si jist,
že si v tobě jako v knížce
o naší lásce přeju číst,
poodhal mi všechny stránky,
ať tě můžu studovat,
od večera až do rána
chci si v tobě listovat.
Půjdeme až k Musaionu,
tam kdy bydlí vědění,
akustika, gramatika,
chemie i dělení,
ve vaně sní Archimédes,
prý ho voda nadnáší,
jenže já si s mojí láskou
klidně hory přenáším.
Alexandrie,
celý dlouhý den,
je krásou omámen,
ten, kdo tam miluje.
Alexandrie,
tak buď tu pro mě jen,
kéž splní se mi sen,
má Alexandrie.
A pak jednou přijdeš ke mně
a řekneš, že je čas jít,
pohladíš po tváři jemně,
že se musím probudit.
Co je na tom, že jsem to já,
kdo tě k smrti miluje,
už je čas na to se vrátit
domů z Alexandrie.