Žijeme vedle sebe, málo se dotýkáme,
je to tak zvláštní pouto, co mezi sebou máme,
jeden už jen tak doutná, když ten druhý hoří,
to o nás vědí všichni na konzervatoři.
Ty se mi směješ, že chci něco, co už není,
já přesto po večerech toužím po souznění,
když stavím kantilény, tak ty mi je boříš,
to o nás vědí všichni na konzervatoři.
A tak tu pořád čekám, moje milá Jano,
že položíš své jemné ruce na piano,
oba nás rozezníš tak jako vlny v moři,
ať o nás všichni vědí na konzervatoři
ať o nás zase vědí na konzervatoři.