Je ticho. Město se pomalu budí,
na skle se chytá jemná kresba mrazu,
chodník je tvrdý, světlo bez odrazu,
a dům jak starý kabát dávno studí.
Vyhaslé komíny podivně trčí vzhůru,
a sníh se třpytí v bledém ranním jasu,
ještě se drží v tramvajovém pásu,
snaží se střepat divnou noční můru.
Vnitroblok hlídá chlad jak ve vězení,
a někde za městem zakokrhal kohout,
znova se nadechl ke kuropění.
To jenom kohouti ráno křičet mohou,
že co jsme mívali, to už tu není.
Ostatní nikdy si křikem nepomohou.