Hudební začátky

Do hudebních vod se aktivně zapojil už částečně v mateřské škole, když ho paní učitelky místního Janáčkova hudebního ústavu doporučily ke studiu hudby pro jeho abnormální talent, neboť bezpečně rozeznal veselý (dur) od smutného (moll) akordu a také od sebe dokázal rozlišit melodii písně Kočka leze dírou, tedy posloupnost tónů do, re, mi, fa, sol, a Kočka leze dólů, tedy posloupnost přesně opačnou. Při výběru hudebního nástroje způsobil svým rodičům šok, když si vybral klavír, jelikož ten byl snad vůbec nejdražším nástrojem, na který se v hudební škole vyučovalo. Studium formálně nedokončil, protože ze sedmi let trvajícího cyklu odchodil pouhých šest. V té době ho velmi začala lákat kytara a on, tehdy nastávající puberťák nebyl schopen dohlédnout důsledků svého rozhodnutí studium klavíru nedokončit. Dodnes toho lituje.

Touha naučit se na kytaru se u něj projevila asi v deseti letech věku, kdy mu maminka poprvé půjčila svou kytaru, která do té doby nečinně visela na zdi. Byla to 3/4 kytara z podniku Cremona Luby. Ačkoliv se tehdy naučil jenom pár akordů, kytara se stala jeho společnicí na pionýrském táboře turistického oddílu Plamen, kde se jí, zřejmě pro zvýšený pocit smutku a stesku po domově, začal věnovat o dost víc. Mezi jeho první kytarové učitele patří zejména Vlastimil (Pajda) Kubát a Vlastimil (Aťa) Válek, který mu vysvětlil důležitý poznatek, že rozdíl jednoho pražce na kytaře je vlastně půltón a že akordy lze zvyšovat jejich posunováním po hmatníku. Tento klíčový moment způsobil, že se mu na kytaru rázem hrálo lépe a radostněji.

V závěru tohoto období se také objevují jeho první tvůrčí pokusy, písně Pro Áju Hromádkovou (na melodii písně Jaromíra Nohavici Možná, že se mýlím), Kensington Road, Napadl čerstvý sníh, Polární námořník, Sue, I love you. Tyto a další klenoty byly dokonce neuměle nahrány na kazetu a nahrávka poměrně úspěšně kolovala dívčím internátem Střední zdravotnické školy ve Znojmě. Bohužel (či spíše bohudík) se tyto písně, až na výjimky, nedochovaly.

První hudební skupiny

Pod vlivem působení oddílového zpívání a návštěv prvních vystoupení starších břeclavských kapel se Lukáš Růžička také snaží založit si vlastní hudební skupinu a prosadit se na folkovém nebi. Během jeho středoškolských studií na znojemském Gymnáziu Dr. Karla Polesného, tedy mezi lety 1992 a 1997, se angažoval v několika hudebních uskupeních.

To zřejmě úplně první vůbec bylo písničkářské duo s jeho kamarádem Jaroslavem (Kastrólem) Vrzalíkem, které se věnovalo jednak interpretacím písní Lukáše Růžičky a také přebíráním písní Simona a Garfunkela. Duo se pravidelně zúčastňovalo otevřených scén v břeclavském, dnes již neexistujícím, Em Klubu. Po jednom takovém zdařilém vystoupení o nich dokonce vyšel článek v místním tisku, kde je nazvali břeclavskými Simonem a Garfunkelem, což tehdy bral jako velikou poctu. Duo se nakonec rozpadlo z důvodů hudebního egoismu a vzájemného muzikantského soutěžení, kdy oba protagonisté toužili zaujmout vůdčí roli a to prostě nefunguje.

Dalším uskupenín byla bezejmenná formace ve složení Lukáš Růžička (kytara), Pavel Popelka (elektrická kytara), Jan Budňák (klávesy), Petr Durák (doprovodná kytara). Ano, je to tak. Tehdy bývalo prostě překytarováno. I toto uskupení hrálo písně Lukáše Růžičky, například Polární námořník, ale také přebíralo písně českomoravské folkové a folkrockové scény, např. Vlasty Redla, Jaromíra Nohavici, apod. Zkoušky probíhaly v bytě v činžovním domě, což hlavně sousedé poměrně nelibě nesli. Skupina svépomocí zorganizovala několik koncertů, které byly hojně navštíveny publikem z řad jejich spolužáků. První byl na vyhlídce pod muzeem, druhý a třetí v sálku Domu dětí a mládeže a poslední pak, kvůli zvýšeným kapacitním nárokům, v pronajaté Sokolovně. Po tomto, zřejmě neujúspěšnějším a technicky nejdokonalejším z koncertů, přišel rozpad, kdy se Jan Budňák a Petr Durák rozhodli, že by raději hráli věci o něco popovější, a opustili skupinu.

Vedle znojemské skupiny také přichází nabídka od Vlastíka Kubáta s nápadem obnovit jeho bývalou skupinu Kec. Lukáš s radostí přijímá a v této skupině pak hrává poměrně dlouho až do jejího rozpadu zhruba v roce 2003. Skupina vznikla ve složení Vlastimil Kubát (kytara), Lukáš Růžička (elektrická kytara), a Čeněk Soldán (basa). Později se na base objevuje Zdeněk Střižík a na klávesy přichází Pavla Růžičková (s Lukášem shoda jmen). Jako základ repertoáru slouží autorské písně Lukáše Růžičky a Vlastimila Kubáta, dále do češtiny převedené písně Paula Simona, tria Peter, Paul, and Mary, Marka Knopflera, a podobně. Pro časté přebírání cizích písní si kapela časem dává název Kdecovzal Všekrad. Po odchodu Pavly a Zdeňka přichází na klávesy Tomáš (Víťa) Grulich a na basu Martin (Myšmaš) Bartoš, zakládající člen břeclavské, kdysi konkurenční, skupiny The Mufroňs. Objevuje se více vlastních písní, například Lukášovy tehdejší hity Milá Sally, Šachy, Ve světle lamp, či Zambezi. Prvotní texty jsou většinou ještě revidovány Vlastimilem Kubátem a podrobeny diskusi, takže ty největší průšvihy se podaří většinou odchytit už v počátku. V úplném závěru ještě přichází Honza Doležal na bicí, to už se ale blíží konec a kapela se transformuje v nové pokračující těleso, Buňát nekotitelný.

Buňát nekotitelný

Skupina Buňát nekotitelný vznikla na základech skupiny Kdecovzal Všekrad ve složení Lukáš Růžička (kytary), Martin Bartoš (doprovodná kytara), Tomáš Grulich (klávesy), Vojtěch Jedlička (baskytara), a Jan Doležal (bicí). V počátečním období vystřídala kapela několik zajímavých, nicméně komerčně neúspěšných názvů jako Malá noční hudba a Krysy nadprůměrné velikosti. V repertoáru kapely už byly pouze vlastní písně a aranže, které se pohybovaly na pomezí folku a mékkého art rocku. Tomu nicméně tehdy doba již nepřála a často nám byly vytýkány dlouhé instrumentální pasáže a různé rytmické změny.

Počátek kapely spadá do období, kdy někteří její členové doprovází ochotnické divadlo Basta fidli z Valtic v adaptaci hry Někdo to rád horké. Po derniéře představení pak kapela pokračuje v uvedeném složení a převážně vystupuje v okolí Břeclavi na akcích malého formátu. Také se pravidelně zůčastňuje soutěže Porta, kde v letech 2004 a 2005 vyhrává okresní kolo a postupuje do krajského jihomoravského kole, ve kterém už se dále neumisťuje. Hlavní výtkou porotkyně Pavlíny Jíšové bylo, že jsme moc hlasití a vlastně nechápe, proč spolu hrajem.

V letech 2004 a 2005 se také kapela etabluje i na zajímavějších akcích a hrává ve stáji břeclavského hudebního mecenáše a zvukaře Luďka Kabelky (HB Stop) a vystupuje na akcích společně se slavnou dětskou kapelou Rovnátka. Do tohoto období spadají například skladby Ztrácím tě, Tvoje modré oči, nebo Tomášem zhudebněná Halasova báseň Ve větru list. Vzhledem k časovému tlaku odchází z kapely Vojta Jedlička a kapela dále funguje bez baskytary a na důležité akce si půjčuje Vojtu Kabelku z Rovnátek, která si zase půjčují Honzu Doležala na bicí a Lukáše na elektrickou kytaru. Vzhledem k tomu, že potenciál Rovnátek je vyšší, musí se kapela přizpůsobit změněné situaci, kdy Honza Doležal nestíhá hrávat v obou tělesech. V červnu 2005 si kapela dává cca 3 měsíční pauzu přes prázdniny, ale už se potom nikdy ke společnému hraní nesejde, protože si všichni členové nacházejí další hudební aktivity, které v té chvíli upřednostní — Honza Doležal v Rovnátkách, Lukáš Růžička v CM Břeclavan, Martin Bartoš zakládá sbor Schola Larii a Tomáš Grulich zpívá v brněnských sborech.

Ryze folklórní období

V roce 2005 přichází pro Lukáše zajímavá nabídka od cimbálové muziky národopisného souboru Břeclavan, aby se naučil hrát na cimbál a ucházel se o post vytěžujícího cimbalisty, který by, v případě absence hlavní cimbalistky, mohl zaskočit. Nastává období seznamování se s cimbálem pod vedením paní učitelky Jitky Šrankové (tehdy ZUŠ Břeclav) a Tomáše Svačiny (tehdy primáš CM Vŕzgňa). Zhruba za půl roku se už účastní menších akcí a snaží se to moc nepokazit. Postupně se to naštěstí zlepšuje. Po odchodu hlavní cimbalistky, Barbory Blažkové, se stává jediným stálým cimbalistou CM Břeclavan. Zde má možnost vystupovat v televizi, rozhlase, na festivalech a také nahrávat CD. V mezičase hostuje, jak to tak bývá, i s jinými cimbálovými muzikami, častěji například se Starobřeclavskou cimbálovou muzikou či s CM Veroniky Jíchové. Ve folklórní oblasti se mimojiné podílel asi na 10 dlouhohrajících deskách různých folklórních sdružení. Tato situace trvá doposud.

Současnost

Asi po dvaceti letech nečinnosti na folkovém poli a skládání písní do šuplíku (který mimochodem právě čtete) se Lukáš rozhoduje zúčastnit se znovu soutěže o krajskou Portu v Brně (2019), kde je částí poroty pochválen, ale nezíská žádné postupové místo. Seznamuje se však s jihomoravským písničkářem Montym, který mu nabízí možnost stát se předskokanem na jednom jeho koncertě v Brně, kde se seznamuje s Milanem Šánou (Koňaboj, ex Therne Čhave), a dohromady spolu občas vystupují na akcích komorního charakteru.

S cimbálem má Lukáš možnost také hostovat se zajímavými projekty jiných hudebních těles, například s břeclavskou legendární skupinou HB Stop (cimbál, klávesy) nebo s folklórně rockovou skupinou Koňaboj (cimbál), či s valašskou skupinou Z Horní Dolní a dál na jih.

Příležitostně vystupuje i jako písníčkář. V roce 2020 například vystupuje s vlastní tvorbou na Kaprfestu 2020 v Břeclavě a na vzpomínkové akci pořádané na počest výročí 28. srpna tamtéž.

Do budoucnosti se dívá s nadějí na další zajímavé projekty a výzvy.