Říkali mi: “Zkus to znova,
nyní snaž se zlepšit rým!”
Čistý papír, tužka nová,
jenom nevím, co já s tím.
Tak jsem četl hodně básně,
vypadaly všechny krásně,
Puškin, Mácha, Frost a Keats.
Řekli, že to není nic.
Říkali, že je to krize,
tohle nikdo nekoupí.
Písně musí míti vize
nebo patří do stoupy.
Tak tu píšu, ať to sviští,
láska, že spí s nenávistí,
výsledek jim dávám, tiše!
Řekli mi, že je to klišé.
Noci plné samoty,
pití až do němoty,
prosezené kalhoty —
básníkovy trampoty.
“Takže opět ještě jednou,
vyznej múzám čistý cit!”
Erínie ke mně sednou,
múzy ne se objevit.
Za stolem se hrozně vrtím,
potom píšu hold své smrti.
Děkují mi za to vřele,
ale je to neumělé.
Noci plné samoty,
pití až do němoty,
prosezené kalhoty —
básníkovy trampoty.
Už to zkouším naposledy,
beze zbytků invence,
po papíru kreslím můry,
brouky, mouchy, mravence.
Nakonec se rozparádím,
náná lála a ou jé.
“Teď jste trefil na hlavičku,
je to prostě báječné.”
Noci plné samoty,
pití až do němoty,
prosezené kalhoty —
básníkovy trampoty.