Jsme vedle sebe, téměř se dotýkáme,
a za ta léta už se tak nějak známe,
za jeden provaz, my stále táhnem spolu,
to podle nálady, buď zvesela či v mollu.
V období dešťů si slzy otíráme,
vždycky nás mrzí, když jen se pohádáme,
spolu se smějem a dál se máme rádi,
nejhezčí chvíle jsou, když nám to dobře ladí.
Ptáme se znova a zase, milá Jano,
kdy položíš si své ruce na piáno,
černá a bílá, my stále máme víru,
ona a já — klávesy na klavíru.