Já jedu domů,
ale moje srdce svírá velká tíž,
která roste víc, čím domovu jsem blíž.
Dívám se z okna a náhle dobře vím,
že téhle váhy už se nezbavím.
Já jedu domů.
Já jedu domů,
vlak v stráni víří napadaný sníh,
a v uších slyším zas tvůj uštěpačný smích,
když mi říkáš, že jsem jak nezvaný host,
a že mě máš … už dost.
Proč nelze vše vzít zpět?
Proč nelze vrátit čin?
Kdo bude rozumět
té sbírce našich vin,
která se načítá
do knihy stížností?
Kdo mě kdy pochopí?
Kdo mi kdy odpustí?
Já jedu domů,
a tebe nechal jsem tam samotnou,
tvůj poslední dech zvolna mizí tmou.
Ze všeho nejvíc bych teď ještě chtěl,
abych ti byl lépe rozuměl.
Já jedu domů.
Já jedu domů
a v duši nesu ten nejstarší hřích.
Na čele znak následníků Kainových
a ze svých rukou mám najednou strach,
neboť mě usvědčují, že přestoupil jsem práh.
Proč nelze vše vzít zpět?
Proč nelze vrátit čin?
Kdo bude rozumět
té sbírce našich vin,
která se načítá
do knihy stížností?
Kdo mě kdy pochopí?
Kdo mi kdy odpustí?
Já chtěl bych domů,
ale vlastně nevím, co bych jim měl říct?
Že jsem všechno zničil a nezůstalo nic.
A tak skočím do té bílé závěje,
kde se v nekonečnu protnou koleje.
Dojel jsem domů.