Trochu se stmívá, padá déšť,
v korunách stromů tiše zní,
přináší vláhu květinám,
zabuší do dveří domovních.
Já se pod střechou schovávám,
stíny se táhnou po stěnách,
hledím k dálkám těm zmáčeným,
kde bydlíš, lásko dávná.
Svůj čas trávím ve vzpomínkách,
o tobě pár snů si nechám zdát,
v nich s tebou jsem, když usínáš,
a líbám tě, když máš ráno vstát.
Nechávám naši píseň nedopsanou
já vůbec nevím proč ztrácím čas,
psaním písní jimž sám nevěřím,
sto slov, sto lží, co klamou nás.
Stojím a ptám se, co dělat mám,
já, který si vždy jistý byl,
dneska už vím, proč jsem zůstal sám,
a podivný, večerní stesk mi zbyl.
Když vidím, jak teď právě mží,
kapek pár se splétá v proud,
to vím, že já jsem jak ten déšť,
kéž bych tě zase jednou směl obejmout.