Dnes voják sám vchází na královnin práh.
“Nechci dál bít se pro vás a rád bych vám plách’.”
A jí náhle zdá se, že jej potkala v snách
a tak před ním otvírá mříž.
“Dlouho vídám váš palác tu na skále stát,
kdo je paní, pro niž vraždím, já přišel se ptát,
ještě než zítra zmizím, chtěl bych důvod ten znát.
Proč jen dál na smrt posílat smíš?”
Vzápětí kráčejí přes celý sál,
otvírá dveře a pozve jej dál
a chvíli zdá se, jak by čas věčně stál,
když říká mu: “Pojď ke mně blíž!”
“Už dávno, má paní, já poznat vás chtěl,
vím, prohrál jsem víckrát než vyhrát jsem směl,
když válkou se jen bavíš, raděj dál abych šel.
Proč s námi si dál zahráváš?”
Potom královna mladá bodne pohledem svým,
praví: “Nezkoušej chápat, co jenom já vím!”.
A v tváři má dětství a v očích smutku stín,
když svůj svět před ním schovává.
“Cítím, že v srdci mi vězí žhavý drát,
řeže mě, pálí, a nedá mi spát.”
Říká jí: “Víš, pýcha předchází pád!”
až k zemi pak sklání jí tvář.
“Řekni, jak moc jsi chtivá, když slabá se zdáš,
žiješ v paláci sama, za zdí se ukrýváš,
ale já se tam nevrátím, kde vojsko své máš,
a pak z okna ven pohlédl s ní.
Slunce tam září, šedivou oblohou,
ona po lásce touží celou duší svou,
jenže stále se bojí, vždyť lásky nám lžou,
i když uším to tak sladce zní.
On jí řek: “Já chtěl bych žít a mít svoji čest.
Dostat co zasloužím a nedat se splést
a mít rád svou milou, s ní svůj osud nést.
Výsosti, možná že jsem naivní.”
Majestát náhle padá a prý nemá dost sil
a přiznává, že jenom smutek jí zbyl,
dřív než za ním zavře bránu, prosí “Počkej pár chvil,
než se vrátím, postůj … opodál.”
A náhle v dálce šleh’ rozkaz jak bič,
pak voják byl zabit a už nesou jej pryč
a královna pláče a skrývá od zámku klíč
a bitva - ta běží dál.