Co trápí tě dnes, rytíři,
že ztrácíš svůj čas v blouzněních,
a rákos sklání stébla svá
i pták už ztich.
Co trápí tě dnes, rytíři,
že tvář máš bledou neštěstím,
vždyť úroda je pod střechou,
konec dlouhým žním.
Lesklé slzy na řasách,
jak bílé lístky kopretin.
I růže v tváři mění se
na pouhý stín.
Já potkal krásku na lukách
tak nádhernou jak dítě víl,
její oči byly hluboké
a já z nich pil.
Já držel jsem ji v náručí
a celý den jsem s ní jen stál,
pak zpívala mi píseň svou
a já ji znal.
Pak náramek jsem uvázal
a do vlasů jí věnec vplet.
V očích měla lásky zář
a v ústech med.
Nabídla mi sladký pel
a sváděla mě k něžným hrám
a cizí řečí povídá:
“Já tě ráda mám.”
Pak najednou ji přemoh’ pláč,
když mě vzala na svůj hrad.
Já směl ji líbat na víčka,
a kolébat.
Já s ní jsem ležel v peřinách
a dlouho spal, ach bohužel,
mně zdál se sen, už poslední,
co kdy jsem měl.
V něm bledých králů, princů voj
armáda snad stohlavá
volá: “La belle Dame sans merci
tě spoutává.”
V tvářích měli všichni strach
v očích plál jim divný klam
a potom jsem se probudil
a byl jsem sám.
Teď stesk mě trápí, po ní jen,
a ztrácím svůj čas v blouzněních,
i rákos sklání stébla svá
i pták už ztich.