Když tma večer na dům padá
plamínky svíček čekají
a už první můry léta
k nim slétají, k nim slétají.
Pak jim vánek šeptá
něžná slůvka letních dní
po vodě bílý leknín plachtí
a mě to táhne jenom k ní.
V noci s ní být mě láká
smět jí z křídel slíbat prach
zítřek stále v dálkách
a tak proč mít z něho strach.
Jsme jak stíny skrytí
za kouzelnou lucernou
stvůry žáru svíček
se svou noční hrou.
Vzhůru i dolů
třepotáme křídly nad svíčkou
těla láskou pálí
motýlí chvění v domě nad vodou, v domě nad vodou.
Je dlouhé žít (řekla jepice)
končí svatba můr ve tmě pod svícnem
a my dál chcem žhnout, jen ať roste knot
a než vyjde denice.
Když tma večer na dům padá
plamínky svíček čekají
a už první můry léta
k nim slétají, k nim slétají.
Pak jdou na zádušní
a světlo kreslí po stěnách
jí ve chvíli zrcadlení
dvě můry tančí v zorničkách.