Dívám se, jak si sedáš,
a jak si chystáš noty,
a mé srdce se náhle
zvláštně rozbuší.
Potom své oči zvedáš,
jsem plný nejistoty,
v nebi anděl hledá
šípy ke kuši.
Dívám se na tvé ruce,
jak se lehce dotknou kláves,
a nemůžu se dočkat
až už začneš hrát.
Jsem jak dítě po výuce,
co skáče přes celou náves,
a vím, že muzikantku
moh’ bych milovat.
A začneš hrát
já sedím jak u vytržení
chápu, že nad tebe není,
že doteď snad jsem spal.
Ach lásko má
jak by sis mohla mě vážit,
já léta bych musel se snažit,
abych se ti vyrovnal.
Nechám se rytmem tvým houpat,
vzrušit tvou synkopací,
dech se mi úplně tají,
když zní modrý tón.
Pak mi tlak začne stoupat,
ztrácíš mě v modulacích,
a ze tvých alterací,
zářím jak lampión.
A ty hraješ dál
já sedím jak u vytržení
chápu, že nad tebe není,
že doteď snad jsem spal.
Ach lásko má
jak by sis mohla mě vážit,
já léta bych musel se snažit,
abych se ti vyrovnal.
Protože tebe není hoden
ani Karel Roden,
snad i Vlasta Redl
závistí by bledl,
a Lucie Bílá
by se po anglicku vytratila,
taky Anna K.
A co teprv já.
A ty hraješ dál
já sedím jak u vytržení
chápu, že nad tebe není,
že doteď snad jsem spal.
Ach lásko má
jak by sis mohla mě vážit,
já léta bych musel se snažit,
abych se ti vyrovnal.
Klávesy balíš si sama,
z nervů mi pramálo zbylo,
utíkám jako vždycky,
ach, moje královno.
Doma se potom ptá máma:
“Zlato, tak jaké to bylo?”
Odpovím lakonicky:
“Stálo to za hovno.”