Vzhůru šplhám na kopec,
vidím zářit světla měst,
fouká vítr za límec,
s kánětem se toužím vznést.
Krásně letí oblohou,
teď je blíž a slyším hlas,
snad se držím na nohou,
poslouchám a plyne čas.
Ještě nevěřím těm informacím
v svých představách se trochu ztrácím.
Srdce buší: “Bum, bum, bum”.
“Pojď”, říká, “tak se sbal
už čeká tě můj dům.”
V práci dal jsem výpověď,
věří všichni, že jsem bloud,
z vody víno dělám teď,
chci se někam posunout.
Každý den se stejný zdál,
byl jsem suchý jako troud,
než jsem přesně rozpoznal,
co bych mohl odstřihnout.
Byl jsem jako část téhle krajiny
jako kdybych právě slezl z mašiny.
Srdce buší: “Bum, bum, bum”.
“Pojď”, říká, “tak se sbal
už čeká tě můj dům.”
Když iluze vrhne síť,
tak nikdy nejsem, kde chci být.
Zkouším svoje štěstí vzít,
ať si můžu po svém žít.
Dál od prázdných siluet,
slepé jsou, jak se mi zdá,
dávno nepatří jim svět,
dám jim znát své pravé já.
Dnes nechci tu mít náhradníka,
myslím, že úsměv můj všechno říká.
Srdce buší: “Bum, bum, bum”.
“Pojď”, říká, “vítej k nám
tak tady je tvůj dům.”
To je tvůj dům.
To je tvůj dům.
To je tvůj dům.
To je tvůj dům.