Trochu starý, opuštěný,
to mě občas napadne,
když mě chytíš v čtyři stěny,
a zámek za mnou zapadne.
I když měkké polstrování,
všechny ty hrany ohladí,
já však nemám ani zdání,
proč můj svět tak neladí.
Emoce dusím, snad slabý výkřik, „Evo,
ale já stále toužím po poznání“,
dopřej mi pohled nezakrytý révou,
Gabriel nás ještě z ráje nevyhání.
Přemýšlím jaké to bývá,
když se mě prsty dotýkáš,
a já ti potichoučku zpívám,
snad je to pěkná muzika.
Po chvíli si mě zase spoutáš,
třesu se strachem jako myš,
zamkneš mě klíčem a do kouta
mě zase klidně odložíš.
Éterem ještě doznívají slova,
a ty je měníš aspoň v zadoufání,
doma jsi sama, vzhůru jako sova,
gauč zná všechna tvoje tajná přání.
Rozladěný ptám se sebe,
kdy ti snad přijdu zase vhod,
a na tvé zamračené nebe,
já budu skvělý hromosvod.
Vždyť taky jenom hledám spásu,
tak mi už dovol s tebou být,
stačí jen pramenem vlasů,
všechny mé struny rozeznít.