Jednou velký malíř
ze samého nebe
sednul za své plátno
a namaloval tebe.
A potom přišel druhý,
míň talentu jen o vlas,
a tou tvojí krásou
vymaloval obraz.
Z rámu se dívá tvoje tvář,
zdá se tak známá a zároveň cizí,
v očích ti svítí zvláštní zář,
a tvoje srdce to je stále ryzí.
Ona je tvou láskou,
jen tvým vlastním štěstím,
chtěl bys za ni dýchat
a na rukou ji nésti.
Však tvé ideály
stačí jednou zklamat,
rázem zapomeneš
a dál zůstane sama.
Z rámu se dívá tvoje tvář,
zdá se tak známá a zároveň cizí,
v očích máš dál tu stejnou zář,
jenomže z plátna polehounku mizí.
Mávneš nad tím rukou
a dáš si další nalít,
zadoufáš, že vodkou
se svědomí dá spálit.
A pak, když se cítíš,
že snad stojíš v lejně,
podrží tě přítel,
co je na tom stejně.
Z rámu se dívá tvoje tvář,
zdá se tak známá a zároveň cizí,
v očích máš dál tu stejnou zář,
jenomže z plátna nenávratně mizí.
Copak je s tou láskou,
kam se asi dala,
těžko se dá přežít,
že si život vzala.
Na obraze zrůda,
rychle se rozhodneš,
nůž se mihne vzduchem
a do srdce jej bodneš.
Z rámu se dívá krásná tvář,
a tobě krása z obličeje zmizí,
kdes kdysi míval žhavou zář,
tam leží mrtev kdosi dávno cizí.