Ve světle lamp se tiše odráží
smutek, co marně skrýváš ve tváři.
Objeví se na chvíli v slzách tvých,
které schováváš, marně schováváš.
Už slyšíš, co ti všichni říkají,
chtějí tě utěšit a slovy plýtvají,
a přitom jen svou bolest vnímají,
pořád omýlají pár hloupých frází,
co ti tak schází.
Po chvilce kratší než do zámku dáš klíč -
poslední sbohem a odešel pryč.
Řekl ti chladně, že nechce tě znát.
Dárky schováváš, co chtěla mu dát.
Touláš se domů nočním Hradištěm,
trápí tě stesk, co ti zbyl po něm.
Dusí tě samota a vztek a pláč.
Co dělát máš? Nevíš, co dělat máš?
Tak ráda byla bys teď v bezpečí,
zase chtěla bys být v jeho náručí.
A zatím jen se touláš po nocích,
nikoho nepotkáš. Víš, všichni nejsou zlí -
jen stejně zoufalí.