V očích dvě modré studny,
vlasy jak zralý klas,
můj život smutný, nudný,
prozáří její hlas,
ať se mi každý posmívá,
Vondráčková je láska má.
Já před divadlem čekám,
na Lucku každý den,
nevadí, že pryč spěchá,
vždy jsem tu pro ni jen,
a nemůže mě zdolat nic,
zatím si zpívám z plných plic:
Že Lucka to je anděl,
který schovává svá křídla před světem.
Snad každá její píseň, mi dokonale hlavu poplete.
Dnes zpívá zas,
a tak zlom vaz,
když si tříčarkované “Á” lehce dá,
tak já už vím, co láska znamená.
Zas za ní slídí bulvár,
Blesk, Aha, Super, Spy,
prý někde fotí porno,
pyšná jak hranostaj,
na pomluvy nedbám, mám svůj čich,
pro mě je čistá jako sníh.
Jenže co se to děje,
nějaký chlap od bruslí,
na fotkách s ní se směje,
vodí ji do Nuslí,
nemůžu víc ten pohled snést,
do pravé nůž a levou v pěst.
Protože Lucka to je víla,
vůbec nezná hranic moje láska k ní,
já shořím jak ten Fénix
dnešní večer bude pro mě poslední,
tak chci se zlít,
a odpravit
jen v příštím životě bych ještě chtěl
vrátit se jako Lucčin gel.
Protože Lucka to je anděl,
ale schovává svá křídla
před světem.