Věříš, když se narodíš,
že za tebou se země točí.
že když se věci rychle nezmění,
změníš je sám.
Člověk si vymyslel zkázu svou
když se mu zdálo, že ho na Měsíc zvou.
Znám tu ženu,
od nás z domu,
jenom tak sedí,
do setmění,
a ptá se kdo
mu může vzít
právo k zabíjení?
Pak tě vezmou, všechno naučí
a vypustí tě, abys žil.
A z té cesty, kterou ti ukážou,
se nenavrátíš.
Pohřeb se salvou - tvůj poslední cíl,
srdce ti vezmou na náhradní díl.
Znám tu ženu,
od nás z domu,
jenom tak sedí,
navzdory mžení,
ptá se kdo
jim může vzít
právo k zabíjení?
Teď jsi chtivý do ničení,
máš strach, jsi zmatený.
A tvou hlavu, tu ti dovedně
ovládají.
Věříš svým očím, že pravdivé jsou,
a tvoje oči ty ti upřímně lžou.
Znám tu ženu,
od nás z domu,
co jen tak sedí,
zima jí není,
a ptá se kdo
ti může vzít
právo k zabíjení?
Můžeš být duchovní, podvodník
pohádkář, jiný lhář,
myslet, že světu poručíš.
Můžeš svou roli skvěle hrát,
však někdo jiný se má smát,
než se z chyb svých poučíš.
Teď se modlíš nad svou tváří
v té vodě stojaté.
a když svůj odraz dole uvidíš,
jsi naplněný.
Nikdo z nás neumí čistě hrát,
chceme vše mít a nic nechcem dát.
Znám tu ženu,
od nás z domu,
co jen tak sedí,
do kuropění,
a ptá se kdo
nám může vzít
právo k zabíjení?